Znal jsem Štěpána Šimíka

Znal jsem Štěpána Šimíka

Asi každý z nás se dostal ke kitingu jinak. Já jsem si z rozmaru koupil 4m kite Viron a když byla vichřice jezdil jsem venku na louce po zadku a měl z toho legraci. Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych se přidal k těm opáleným, vysmátým a svalnatým mužům, kteří kitují na vodě. Už i proto, že jsem sám nebyl ani opálený, ani vysmáty a ani svalnatý. To že za dva roky takhle budu sám vypadat mně ani nenapadlo. Když jsem takhle jezdil po zadku na louce, napadlo mne, že by se takhle dalo jezdit i na sněhu. Zcela náhodu jsem zadal do vyhledávače slovo snowkiting a první co na mně vyskočilo byl odkaz: “Stejnaci: Big Day Krušné hory”. To video dvou vysmátých bráchů, ve kterém ojíždějí tuny neposkvrněného prašanu na Moldavě jsem viděl ten den snad desetkrát. V tom videu bylo všechno co mně oslovuje: adrenalin, svoboda, příroda a čistá neposkvrněná radost. I když jsem v životě nikdy neměl žádný vzor, teďka jsem zatoužil prožít něco podobného. Být jako oni. Alespoň trochu se jim podobat. Za půl roku už jsme s Petrem (Štěpán měl tehdy zlomenou ruku) a Lukášem Vogeltanzem jezdili po nekonečných pláních Norské Hardangeviddy. A tehdy nejom mne, ale i Lukášovi došlo, že není Petr a Štěpán. Došlo mi, že i když se paní Šimíkové narodila dvě identická dvojčata a na světě existují dva rodné listy a dva občanské průkazy, existuje jenom jedna jedinná a nerozlučná entita: Bráchové.

Každý večer jsme s Lukášem v Norsku pobaveně sledovali, jak Petr volá Štěpánovi a pravidelně reportuje najeté kilometry, stav sněhu, kvalitu větru a i takové podrobnosti, jako je servírované jídlo. “Brácha, snídaně by ti tady chutnala,” hlásil Štěpánovi Petr do telefonu. “Je tady všechno co máš rád.” Došlo nám, že i když ti dva spolu nejsou fyzicky, mentálně jsou spolu neustále.

Netrvalo dlouho a vyrazil jsme kamsi s oběma. Tehdy jsem měl možnost naprosto konsternován pozorovat to nádherné divadlo pohybů, posunků a sdílení, které bráchové předváděli. Jeden druhému nafoukl kite, druhý se mezitím připravil. Když jezdili, navzájem si pomáhali, filmovali se, startovali si kite, podávali prkna, čekali jeden na druhého. Vše přitom fungovalo jako dobře promazaný stroj, bez jakýchkoliv sporů, diskuzí či zádrhelů. Dokonce jsem měl pocit, že pokud se spolu bráchové baví, dělají to snad jenom kvůli nám ostatním, aby vypadali normálně. Ve skutečnosti však byli nerozlučně telepaticky propojeni natolik, že snad ani nepotřebovali mluvit.

Bráchové se však neudělali jenom pro sebe. Na pláži pomáhali všem okolo a to až tak daleko, že s oblibou přiskočili, aby dofoukli těch posledních pár “psů” (PSI) někomu do kitu. Když se z beztvarého kitu stával pomocí stlačeného vzduchu aerodynamický nástroj, úplně jim zářili oči, a to bez ohledu, jestli to byl kite jejich, či někoho jiného. Když jeden z bráchů jezdil na vodě, ten druhý obvykle na pláži pomáhal ostatním startovat a přistávat kity tak ochotně, že to snad i vypadalo, jako by byl zaměstnancem místní kitové školy. A pokud měl někdo problém na vodě, jako první k němu jeli bráchové. A to ani nehovořím co se stalo, pokud někdo potřeboval opravit rozbitý kite. Stačilo vytáhnout duši z hlavního bánu a zničehož nic se zjevili bráchové a nešťastnému majiteli ji začali sami  opravovat. Už i proto byla skupina lidí, kteří jezdili v létě na Kos větší a větší. Sám jsem věděl proč tomu tak je. V jejich přítomnosti jste totiž cítili v bezpečí.

I když na výlety vyráželi nejraději sami dva, popřípadě se svými děvčaty, na samotném spotu se neustále zajímali o ostatní. Navazovali rozhovory, vyptávali se, a s upřímným zájmem naslouchali ostatním. V těch obrovských svalnatých postavách se skrývalo neskutečně empatické srdce.

Kiting byl středobodem jejich života. Kiting se dělal, o kitingu se mluvilo, plánovalo a vše se dělalo jenom pro kiting. Nemuselo se jezdit, stačilo se o kitingu bavit, či se jenom dotýkat kiterského vybavení. “Jsem už na to zvyklá,” prohlásila letos v létě paní Šimíková, jejíž zesnulý manžel jezdil na windsurfu a k této zálibě přivedl i své syny. “Když byl vítr, tak se jelo. A pak se to všechno u nás na zahradě sušilo.” A i Ája záhy pochopila, že žít s Petrem znamená žít s Bráchy. A žít s Bráchy znamná žít jejich život.

Existuje jen málokdo, kdo by se o svoje vybavení staral tak pečlivě jako bráchové. Na spotu se kite pečlivě očistil od písku a při balení si oba bráchové pomáhali tak, aby pečlivě vymačkali vzduch z každého bánu.  A i přesto se po každém výletu doma čistilo, sušilo, omývalo. Věděl jsem proč to dělají, dělal jsem to také tak. Když si po příjezdu z akce doma na zahradě nafounknete kite abyste jej umyli, jakoby jste si ten výlet trošku prodloužili. A to ani nehovořím o desítkách minut videí, které je potřeba roztřídit a editovat. I to dělali bráchové společně. A právě tahleta videa, označená jako Stejnaci, tak citlivě sestříhaná, ovlivnila mnohé z nás. Zatímco ostatní kiteři se na videu chlubili triky a nebezpečnými kousky, bráchové nám ostatním ukazovali to co bychom dokázali prožít i my sami. Ukazovali, že kdokoliv z nás, kdo přes týden pracuje a stará se o rodinu, dokáže prožít svůj big day. Málokdo, kdo tato videa sledoval tušil, že zatímco na těch videích se prezentují dva správní bráchové, ve skutečnosti a na živo jsou ještě správnější, kamarádštější a ochotnější. Proč takoví jsou pochopí každý kdo zná paní Šimíkovou, nesmírně klidnou a silnou ženu s obrovským srdcem a tunou lásky na rozdávání.

Zážitek z výletu se dal prodloužit nejenom směrem dozadu, ale i směrem dopředu. Foťáky, vybavení a vše cenné muselo být pečlivě odzkoušeno, připraveno, uloženo v obalu, či v pytlíku. Nevezlo se nic navíc, ale ani nic nechybělo. Před cestou linkovým letadlem přišla na řadu váha a šroubovák, takže zatímco prkno cestovalo v zavazadlovém prostoru, příruční zavazadlo, které bráchům nikdo nevážil obsahovalo šrouby a kovové součásti z vybavení.

Když jsme někdy vyráželi do Alp spolu, kluci mi byli vděční, že se mohou svézt, ale ve skutečnosti, jsem byl vděčný já jim, že mám tak úžasné parťáky. A zatímco ke kitingu jsem se dostal právě kvůli bráchům, později jsem to byl já, kdo je na sněhu začal pobouzet k dobývání vyšších vrcholů. Bráchové však, jak jeden tak druhý, měli neskutečně dobře vyvinutý pud sebezáchovy. Vždy byli na té bezpečné straně a vždy si nechávali rezervu pro nějakou případnou chybu.

Zatímco já jsem byl spíše snowkitingový kamarád, na vodě se bráchové nejčastěji potkávali se stejně zapálenými (a stejně mohutně stavěnými) dvojčaty, bratry Prokopovými. Kiteři na Traunsee, Berzdorfu, Rujáně, či českých jezerech tak mohli sledovat vždy podobný obrázek. Čtyři obrovské postavy v černých neoprénech jsou na vodě jako první, a obvykle jezdí někdy až do tmy. S Ivo Prokopem pak Štěpán vedl nekonečné rozhovory a diskuze ohledně kitů, prken a dalšího vybavení. “Znáš toho druhýho Ivoše,” ptal se mně jednou nadšeně Štěpán. “On přidělal na kite diody, aby mohl jezdit v noci. A udělal si z větráků nafukovačku na jednadvacítku.” Ivo s bráchy sdílel neustálou potřebu testovat, obnovovat a ladit vybavení. To vše za podpory Filipa Ševčíka, který je všechny zásoboval každý rok novými modely. Bráchové nikdy neustrnuli na jendom místě a tak se z twintipu přešlo na raceboard a občas se objevila vlnovka. FS Speed 21m, který se na krátký čas stal členem Šimíkovy domácnosti pak nahradily moderní Chrona. Snaha posouvat věci stálě někam dál se objevila i v natáčení videa. A tak začala bráchy na výletech i na spotech doprovázet ornikoptéra, další opečovávaný člen Šimíkovy domácnosti.

Možná se pletu, ale patrně to bylo právě Traunsee, kde bráchové začali lézt na zajištěné cesty v Alpách, takzvané ferraty. A protože všechno co bráchové dělali dělali důkladně a na plno, ferraty začaly vyplňovat víkendy kdy se nedalo kitovat. Vše s maximálním ohledem na bezpečnost. Štěpána již v té době provázela Míša, a snad nepřestřelím, když prohlásím, že v ní našel Štěpán svojí definitivní životní partnerku.

Kvůli nedostatku dovolené jsem mnohdy vyrážel do Alp jenom s jedním z nich. A přiznávám, že ke Štepánovi, jsem měl vždycky blíž. Víc jsme si rozuměli a v horách jsme spolu víc riskovali. Druhý z bráchů nám vždy poskytoval ground support, zjišťoval vítr a sledoval webkamery. Nikdy jsem neměl pocit, že by ten z bráchů, který zůstal v Praze, tomu druhému ani v nejmenším záviděl. Když pak mohli vyrazit oba dva, spojil se prašan, sluníčko a nádherný Alpský spot, prožili jsme doslova svátek. Při jednom takovém dnu jsem pochopil, proč mi jsou bráchové tak nepochopitelně blízcí. Již podruhé jsme se pokoušeli na kitu vyjet do sedla Forcula dal Caral. Podařilo se nám všem vyjet asi nejprudší svah a zatímco já jsem to v prašanu vyjel až nahoru, kluci zůstali někde v půlce. “Kluci, kluci, pojeďte za mnou, už je to skoro rovina,” křičel jsem do vysílačky. “Ten nejprudší úsek už máte za sebou.” Nelhal jsem. Laviny na tomto svahu nehrozí a poslední úsek byl skutečně brnkačka. “Ne, my nepojedeme,” ozval se jeden z nich. “Tady je to tak nádherný a mně strašně buší srdce.” S bráchy jsme si byli blízcí proto, že jsme všichni nesmírně citliví a všechno silně prožíváme.

A právě o to víc nás zasáhla tato tragédie.

S Petrem možná do sedla Forcula dal Caral ještě někdy vyjedeme. Pokud bude chtít. Jeho brácha Štěpán s námi však již nepojede. 12.10.2014 tragicky zahynul v Rakouských Alpách, když uklouzl a zřítil se ze skály.

Naše srdce krvácí a bolest je nepopsatelná. Nedokážeme si však ani představit bolest, kterou prožívá Petr. Odešel člověk, který jej znal, hrál si s ním, sdílel s ním prakticky vše již od matčina lůna až do pokročilé dospělosti. Neodešel Petrův brácha, odešla polovina Petra. Petr miloval Štěpána a Štěpán miloval Petra tak silně, že pokud by se cokoliv stalo, každý z nich si přál, aby zahynul spíše on sám než ten druhý. A to nejhorší, co by se Petrovi mohlo stát, to čeho se obával v těch nejhorších představách se teď stalo. Přišel o Štěpána.

Naše srdce krvácí a bolest je nepopsatelná, nejenom kvůli Štěpánovi, ale také kvůli Petrovi, neboť jeho bolest je nepopsatelně větší.

Štěpána Petrovi nikdo nenahradí. Ani máma, ani Ája, ani všichni jeho kamarádi dohromady. Bolest a utrpení bude obrovské a bude to trvat dlouho. Ale vím, že jednou přijde den, kdy opět budeme spolu na spotu a z beztvaré hmoty látky pomocí pumpy vykouzlíme nádherný aerodynamický tvar kitu. A já přiběhnu, abych mu dopumpoval ještě těch pár posledních “psíků”.